Co nám chybí ke štěstí | 1. VOX a.s. – školení, kurzy, semináře

Co nám chybí ke štěstí

Psycholožka a lektorka RADKA LOJA o kouzlu Alfa stavu, mylném chápání úspěchu a o tom, proč nejsme šťastní, i když máme „všechno“.

Její cesta k práci s lidskou duší nebyla vůbec přímá. Jak sama říká, nejdřív si odžila kus života a pak ho studovala. Vystudovala ČVUT, rok žila ve Velké Británii, několik let pracovala v oboru finančního účetnictví (specializovala se na audit a konsolidaci) a pomalu zjišťovala, že jí práce nepůsobí radost. Tehdy se začala zajímat o alternativní medicínu, psychosomatiku a postupem času zkusila vést i kurzy osobního rozvoje. Letos dokončila dálkové studium jednooborové psychologie na FF UP v Olomouci a čtvrtým rokem prochází výcvikem v jungovsky orientované psychoterapii. Pořádá firemní semináře a přednáší pro různé vzdělávací společnosti. Zaměřuje se na témata jako je kreativní myšlení, práce s emocemi, s pamětí, stress management nebo relaxační techniky. Pracuje také s podvědomím, aromaterapií, sny, vizualizací a různými mentálními technikami. Koučinkem nebo terapiemi s lidmi z různých oborů dosud strávila více než třináct set hodin.

Proč dnes tak často slýcháme větu: „Mám vše, abych mohl být šťastný, ale nejsem.“? Co lidem chybí?
Myslím, že postrádají vřelost ve vztazích a skutečně blízký mezilidský kontakt. Stále více komunikujeme prostřednictvím sociálních sítí, mobilů nebo mailu, kde zveřejníme jen to, co sami chceme, takže ten druhý nás nemůže vnímat jako celek. Nabízíme mu jen svoji představu o sobě, nějak se prezentujeme, a takhle nemohou vzniknout vazby, které by nasytily naši potřebu vřelosti. Další problém je, že nám chybí pocit bezpodmínečného přijetí. Trpíme pocitem, že nejsme dost dobří takoví, jací jsme. Máme dojem, že abychom měli nárok na přízeň druhého, musíme být lepší, nebo dokonce dokonalí.

V různých motivačních příručkách o sebepřijetí často najdeme věty jako „Měj rád sám sebe“, „Jsi nejdůležitější člověk ve svém životě“ a podobně. Myslíte, že mohou skutečně fungovat?
Nemám tahle zaklínadla moc ráda. Myslím si totiž, že narušují vztahy. V momentě, kdy si v rodině nebo ve firmě budou všichni myslet, že jsou ti nejdůležitější, vlastně spolu nebudou schopni vyjít. A ze svých terapií vím, že takováto předsevzetí probíhají často záchvatovitě. Například žena se cítí vyčerpaná a nedoceněná, tak přijde jednoho dne domů a prohlásí, že ona je teď tady na prvním místě, čímž naštve celé své okolí, v rodině zavládne dusno, ve kterém nikdo dlouho nemůže fungovat, a tak se brzy vše vrátí do starých kolejí.

Daleko víc se mi líbí myšlenka: dej sebe na stejné místo jako ostatní, ne výš, ne míň. Když ostatní mohou odpočívat, tak já také. Když oceňuji a chválím ostatní, tak sebe mohu také. Když se začneme skutečně vidět stejně důležitě a dobře jako vidíme druhé, odpadne tlak a vztahy se můžou začít vyrovnávat.

Co to vlastně znamená mít se rád?
Nedávno jsme o tom diskutovali na jednom semináři a padaly různé odpovědi, jako chodit na masáže, dopřát si dost odpočinku a podobně. To ale podle mě není úplně ono. Jedna paní tam ale řekla krásnou věc: „Já jsem měla pocit, že se mám ráda, ve chvíli, kdy jsem veřejně v práci přiznala, že mám epilepsii. Najednou jsem se nestyděla za svou nemoc, přijala jsem se i s ní, taková, jaká jsem.“. Tak tohle je, myslím, velký krok k tomu jak „se mít rád“.

Existují ještě nějaké další důvody, proč často cítíme prázdnotu místo štěstí?
Ano, nenaplněná potřeba přesahu. Většina lidí sice věří, že existuje něco, co je přesahuje, ale tam jejich pocit končí. Nedávno jsem četla studii na téma Jak vnímáme smrt, do níž byly zařazeny dva typy respondentů: jedni byli konfrontováni s tím, že brzy zemřou, a druzí, že je čeká samota. Většina z dotazovaných, kteří měli zemřít, se obrátila na víru: začali věřit v Boha či jinou nadpřirozenou sílu, která by jim v nějaké formě mohla nabídnout spásu. Věřit v existenci něčeho, co dává našim životům smysl a řád, je velmi důležité.

Hodně lidí touhu po víře řeší třeba návštěvou kartářky nebo astrologa…
To jim sice může dát naději, ale pouze krátkodobou. Dlouhodobě to problém nedostatku víry neřeší. Říct si jen: „Něco nad námi asi je.“, nestačí. Je jedno, jestli svou cestu k víře najdeme v křesťanství, budhismu, přírodě nebo skrze moudrost vlastního nitra, na kterou se můžeme napojit třeba v meditacích, ale je třeba, aby ten vztah byl budován dlouhodobě a konkrétně. V rámci Maslowovy pyramidy potřeb sice potřeba sebepřesahu leží až nahoře, ale stále je to jedna ze základních lidských potřeb, kterou toužíme naplnit.

Lze vůbec dosáhnout trvalého štěstí?
Záleží na tom, o jaký druh štěstí jde. Můžeme si dopřát takzvané hédonistické štěstí, kdy hledáme pouze slast a chceme se vyhýbat veškerým strastem. Třeba si koupíme něco pro radost, prožijeme hezký sex, dáme si dobrý oběd v luxusní restauraci. Jenže tohle štěstí vydrží jen krátce. Nebo si můžeme říct, že štěstí je cílem života. Ale pak ho většinou intenzivně hledáme, a když ho nenajdeme (což se většinou stává, když se o něco urputně snažíme), propadneme depresi. Navíc tenhle přístup se pojí s názorem, že negativní pocity jsou něco špatného, že bychom měli být jenom šťastní. Jenže život je změna a přirozeně k němu patří dobré i zlé. A třetí druh štěstí pojmenoval už Aristoteles jako eudaimonia, neboli štěstí v naplnění života. To se mi líbí asi nejvíc a myslím, že v tomhle smyslu je i dosažitelné. Dokonce existuje výzkum, který prokázal, že lidé, kteří prožívají štěstí právě tímto způsobem, mají vyšší imunitu než ti, kteří hledají štěstí v jednorázových požitích, tedy v hédonistickém druhu štěstí.

Co je vlastně štěstí?
Vybavuje se mi ta známá Heydukova báseň Dědův odkaz: „Štěstí! Co je štěstí? Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá; oblétá ti skráně, v kadeři se kryje, v dlaně hlavu skládáš, ruka utlačí je.“. Připomíná nám prchavost štěstí a taky fakt, že ho kolikrát i sami potlačíme, protože se třeba bojíme být šťastní. Nebo si ani nevšimneme, že už přišlo, a ono zase zmizí, jak se o tom píše dál: „Štěstí jako rosa na květech se skvěje, ale bludná noha náhle zašlápne je; zašlápnuto vzdechne, v oblacích se tratí, snad se jinovatkou na tvou kadeř vrátí.“. Tyhle verše mluví o tom už zmíněném pomíjivém typu štěstí, ale pokud hledáme hlubší štěstí, najdeme ho spíš v pocitu smysluplnosti.

Existují výzkumy, které se zabývají tématem štěstí?
Autorka knihy Síla smyslu: Hledání naplnění ve světě posedlém štěstím provedla během několika let výzkumy na stovkách lidí z různých oborů a dospěla k závěru, že lidem ke štěstí nejvíc chybí právě pocit smysluplnosti. Známá je i takzvaná dlouhodobá studie štěstí, kterou iniciovali už v roce 1938 ve Spojených státech na Harvardově univerzitě. Trvala 75 let a zjišťovala, co způsobuje, že jsme šťastní. Průzkum byl prováděn na mužích ze dvou sociálních skupin: na studentech univerzity a mladících z chudinských čtvrtí, aby byli zastoupeni finančně zajištění i nemajetní. Odborníci se jich ptali na osobní život, celkovou spokojenost, na práci, zdraví, vztahy, a dokonce u nich prováděli i krevní testy nebo skeny mozku. Zpovídali i jejich blízké a došli k jednoznačnému závěru: Šťastnější a zdravější nás činí kvalitní vztahy. Samota zabíjí, lidé, kteří mají hezké vztahy v rodině i s přáteli, žijí déle a jsou šťastnější.

Co stojí za faktem, že ačkoli posledních 50 let životní úrove­ň v Evropě stoupá, zároveň se zvyšuje spotřeba antidepresiv a počet sebevražd?
Jedním z důvodů může být i to, že jsme generace, která se nemusí příliš starat o naplnění základních potřeb. Nezažili jsme válku, netrpíme hlady. Když se kdysi dávno rodičům podařilo každodenní tvrdou prací zajistit, aby jejich děti měly co jíst a co si obléct, získali tím pocit jednoduchého naplnění a radosti. Tímhle my se nemusíme zabývat, cokoli si můžeme koupit v obchodě, máme dokonce spoustu možností voleb. Všímáme si majetkových rozdílů mezi lidmi, rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými způsobuje závist, a hlavně nás nutí srovnávat se s druhými. Pochybujeme o sobě, že nejsme tak dobří, když nedokážeme vydělat tolik peněz jako jiní, mít tolik přátel, tak dobré zaměstnání. Svou roli sehrává i tlak na výkon, neustálý ekonomický růst i na náš vzhled a schopnost se co nejlépe prezentovat. Nejsme spokojeni sami se sebou. A k tomu se v poslední době přidal i strach z uprchlíků a terorismu. Neustále se na nás hrne záplava informací z médií a my nemáme čas být sami se sebou, abychom zjistili, co nám skutečně dělá dobře.

Jste spoluautorkou knihy Jak získat úspěch, klid a vyrovnanost v hektické současnosti. Není právě důraz na dosažení úspěchu pro mnoho lidí stresovým faktorem a opakem klidu?
Problém je v tom, jak si definujeme slovo úspěch. Naše současná společnost za ním bohužel vidí skvělé postavení, skvělý dům a skvělé auto. Podle mě ale jde o dosahování cílů, které si sami zvolíme a které přinášejí radost nám a našemu okolí. Ta radost je tam velmi důležitá. Úspěch by neměl být bič, který si na sebe upleteme, protože se to od nás očekává. A náš cíl může být velmi jednoduchý, třeba i to, že dnes ráno vstanu a uvařím dobrý oběd. Úspěch přece nemusí být spojen s vyčerpávajícím výkonem, jde o náš dobrý vnitřní pocit. Cíle, které nás činí šťastnými, nám dávají pocit naplnění. Žít bez jakýchkoli cílů taky není dobré, je to opačný extrém, lidé bez nich ztrácí motivaci a tak trochu bloudí životem

Je dnes míra stresu skutečně vyšší než třeba před padesáti lety, nebo jsme jen méně odolní?
Těžko říct. Ale je pravda, že třeba za socialismu, jakkoli bych v té době už nikdy nechtěla žít, byla míra stresu asi nižší. Lidé měli jisté zaměstnání, nebyly mezi nimi tak velké majetkové rozdíly, z práce domů se chodilo ve tři odpoledne, takže rodina měla na sebe víc času, a radost nám dělaly maličkosti, stačilo sehnat mandarinky. Starší generace nebyla deprimována tím, že neumí ovládat moderní technologie, internet nebo chytrý mobil. Člověk byl vystavován daleko menšímu množství voleb a rozdíl mezi zlem a dobrem byl tak nějak jasně daný. To lidi svým způsobem uklidňovalo.

Lze pocity štěstí nějak stimulovat, pomoci jim na světlo?
Kdo se narodí jako optimista, má to trochu jednodušší než pesimista, ale cesta, jak lépe prožívat, existuje. Pomáhá fyzická aktivita, odejít z domu na procházku, zacvičit si, přeladit se. Dobrá je meditace, díky které člověk může dostat na věci jiný úhel pohledu, zklidnit rozbouřenou mysl a pocítit naději, že věci mají řešení. Určitě se vyplatí i dlouhodobě pěstovat psychohygienu. Já si třeba už několik let vedu deník. Mám v počítači svůj soubor, do nějž si píšu, co se mě za ten den emočně dotklo. A všimla jsem si, že nepříjemné zážitky už večer nikdy nevidím tak negativně jako v momentě, kdy se děly. To znamená, že mozek už je začal zpracovávat. A taky se vždycky snažím napsat o jeden pozitivní zážitek víc než těch negativních. Tím se člověk naučí všímat si hezkých maličkostí. Pak je dobré pěstovat vřelé vztahy v rodině, snažit se vžívat do pocitů druhých, aby nevznikaly zbytečné konflikty. Někdy pak zjistíte, že i argumenty a jednání vašich dětí nebo manžela, které vás zprvu takzvaně nadzvednou, mají svou logiku. A když vás někdo naštve, nenechat se hned pohltit vztekem, ale zkusit si vybavit, co dobrého ten dotyčný třeba nedávno udělal, zkrátka vnímat ho jako celek, uvědomit si, že není jen špatný. To většinou negativní emoci zmírní.

Na vašich kurzech osobního rozvoje mimo jiné učíte zájemce pracovat s myslí v alfa hladině. Může nám tenhle stav vědomí pomoci zvýšit psychickou odolnost?
Ono to vypadá, že alfa stav je nějaké zvláštní vytržení z reality, ale ve skutečnosti nejde o nic složitého. Je to vlastně velmi přirozené, a pokud byste byla připojena na EEG, viděla byste elektrickou aktivitu mozku, která je velmi podobná stavu těsně před usnutím, před probuzením, nebo když jednoduše koukáme do blba. Jde o hluboké zklidnění, ve kterém můžeme dělat spoustu věcí. Třeba se jen tak soustředit na dech a myšlenky nechat odplout pryč – to nám pak může pomoci ve stresových situacích, kdy si znovu vybavíme, jak se soustředit a nenecháme se rozhodit. Nebo si v alfa stavu můžeme vizualizovat rozhovor s nějakou moudrou bytostí, s níž se poradíme o tom, co nás trápí. Případně pokud si nevíme rady s nějakým rozhodnutím, můžeme si představit obě jeho varianty a pozorovat naše vnitřní obrazy a pocity, které se vynoří. A lze si i tak trochu programovat úspěch, protože mozek na rozdíl od nás nerozlišuje mezi tím, co si představujeme a co skutečně vidíme. Jakmile si tedy budete v alfa stavu představovat třeba dobrý výsledek zítřejšího pracovního jednání, váš mozek bude ten úspěch vnímat jako realitu a bude mít tendenci ji následovat. Vy se navíc budete cítit klidnější a silnější.

S jakými problémy za vámi v rámci psychoterapie lidé chodí nejčastěji?
Nejvíc je tíží vztahy, v práci i v rodině. A to se nemění po celou dobu, co se práci psychoterapeutky věnuju. Lidé se totiž zrcadlí ve vztazích, tam je to hlavní pódium, kde se všechno odehrává. Mladší generace často přichází s přesvědčením, že za jejich problémy může ne zrovna osvícená výchova rodičů. To sice může být pravda, naučené vzorce chování se obtížně mění, ale jde to. A my, pokud se stále budeme vymlouvat na druhé, zůstaneme v roli oběti a žádná změna k lepšímu nenastane. Je třeba přijmout, že něco bylo, a jít dál. Často taky řeším úzkosti, deprese, prokrastinaci, nízké sebevědomí nebo práci s emocemi.

Ve své praxi využíváte Jungovu analytickou psychologii, která pracuje s nevědomím a nočními sny. Proč vás tenhle přístup zaujal?
Vždycky mě přitahovalo tajemno, a vím, že řada procesů v lidské psychice neprobíhá jen racionálně, ale že velkou roli hraje i nevědomí. Veškeré naše reakce nelze nacvičit, jak se o to snaží např. některé techniky kognitivně-behaviorální terapie, která třeba předpokládá, že když se někdo bojí, může se toho zbavit, když bude opakovaně vystavován obávaným situacím. Carl Gustav Jung vidí v nevědomí ukrytý obrovský potenciál člověka, na rozdíl od Freuda, který ho měl spíše za jakési smetiště odpadků. Jung jde podle mě víc do hloubky a je pozitivnější – Sigmund Freud naopak tvrdil, že „při stvoření člověka zapomněli naplánovat štěstí“. Líbí se mi i to, že Jung chápe lidskou duši v širším kontextu, ve spojení se světem mytologie, náboženství, filozofie a snů.

V čem mohou sny pomoci při psychoterapii?
Je vždycky velmi důležité, komu se sen zdá a jak se vztahuje k denní realitě klienta. Sny beru jako nápovědu k tomu, co se v jeho psychice skutečně děje. Sny mluví v symbolech a jeden symbol můžeme vykládat mnoha způsoby. Ten správný musí zapadat do aktuální osobní situace klienta, do jeho příběhu i psychologického profilu. Často se stává, že když řešíme nějaký problém, jeho sny se k tomu tématu opakovaně vrací, krouží kolem něj a ledacos mohou napovědět. Informací lze ze snů čerpat mnoho, vidím to sama na sobě. Do deníku, o které jsem už mluvila, si totiž zapisuju i své sny, a když porovnávám  svou denní realitu s tím, co se mi v tu dobu zdálo, často zpětně zjišťuju, že mi určité situace nevědomí hlásilo předem právě skrze sen.

Jaký je třeba význam poměrně častého snu o létání?
To je různé, pro někoho to může znamenat upozornění, aby se nesnažil létat tak vysoko, pro jiného naopak výzvu, aby se nebál vylétnout výš… Velmi často se opakují sny typu stojím na nevhodném místě zcela nahý, sedím na záchodě, umírám, snažím se dovolat někam telefonem, který nefunguje, jedu autem, ve vlaku nebo pluji po vodě… A vždy jde o symboly, voda jako symbol nevědomých emocí, jízda jako cesta, smrt jako transformace z jednoho stavu do druhého, konec něčeho starého, začátek nového a tak dále.

Co vás vlastně přivedlo k psychologii?
To byla dlouhá cesta. Původně jsem v Praze vystudovala elektrotechniku na ČVUT, ale pak jsem na rok odjela do Anglie, abych se naučila dobře anglicky, a po návratu už jsem se ke svému oboru nevrátila. Bylo těsně po revoluci a lidé, kteří uměli dobře anglicky, měli všude dveře otevřené. Nastoupila jsem do nadnárodní auditorské firmy, což byla v té době nadstandardně placená práce, a navíc ve výborné partě lidí. Byl to takový dream job, ale mě to přesto úplně nenaplňovalo. Když se mi narodil syn, začala jsem na téma finančního poradenství přednášet a psát knížky. Ale stále to nebylo ono. Pak jsem spolupracovala s ministerstvem financí na manuálu pro konsolidaci účetnictví České republiky a tehdy jsem tak trochu vyhořela.

Potřebovala jste radikální změnu?
Přesně tak. Při práci jsem se začala věnovat aromaterapii, masážím i různým formám alternativní medicíny. Chtěla jsem ale lidskou psychiku pochopit do hloubky, a tak jsem začala dálkově studovat psychologii na Filozofické fakultě univerzity Palackého v Olomouci. Byl to docela zápřah se dvěma dětmi a při zaměstnání, ale letos jsem úspěšně odpromovala. A vlastně to bylo krásné, srovnávat teorii s praxí, protože v době studií psychologie už jsem vedla kurzy osobního rozvoje. Ve třetím ročníku jsem pak ještě nastoupila do akreditovaného výcviku jungovské psychoterapie, který organizuje ČSAP a kde se učím dodnes. Studium je minimálně na čtyři roky, ale neznám nikoho, kdo by ho zvládl v tak krátké době. Odhaduji, že průměrná doba je 8 let. Trvá to dlouho, protože potřebujete uzrát a získat zkušenosti. Musíte absolvovat spousty seminářů, mít 500 hodin vlastní sebezkušenosti (což je kombinace individuální a skupinové analýzy vlastní psyché) a mnoho hodin supervizí.

Co vám dělá radost vyjma psychologie?
Ráda čtu, píšu a přemýšlím. Ale taky chodím do posilovny, kde vždycky ráno, když tam nikdo není, provozuju takové svoje cvičení. Někdy trochu posiluju, jindy se jen tak protahuju nebo povaluju na míči, podle nálady. Miluju procházky v přírodě se svým psem. Je to černá fenka hovawarta, už postarší dvanáctiletá dáma, ale naprosto úžasná. Ráda taky trávím čas s manželem, rozumíme si. Jezdíme na výlety s dětmi nebo si sami zajdeme na dobrou večeři a je nám spolu dobře.

 
 







Ing. Bc. Radka Loja

(lektorka, koučka, specialistka na konsolidovanou účetní závěrku)

Výběr aktuálně vypsaných seminářů lektorky:
27. 3. 2018
Time management čtvrté generace – řízením času řídíte vlastní život
16. – 17. 4.2018
Jak více využívat mozek – práce s informacemi, kreativní myšlení, efektivní učení, trénink paměti
23. 4. 2018
Emoční inteligence – jak vám může pomoci k dosažení úspěchu
24. 4. 2018
Trénink paměti – využijte svůj mozek k vyšším výkonům
15. 5. 2018
Time management čtvrté generace – řízením času řídíte vlastní život
22. 5. 2018
Jak zvládnout psychicky náročné situace ve vašem pracovním i soukromém životě
4. 6. 2018
Trénink paměti – využijte svůj mozek k vyšším výkonům
11. 6. 2018
Triky naší mysli a síla pozitivního myšlení
12. 6. 2018
Účinné techniky zvládání stresu a zvyšování vlastní odolnosti
25. – 26. 6. 2018
Jak více využívat mozek – práce s informacemi, kreativní myšlení, efektivní učení, trénink paměti

Kontakt
1. VOX a.s., Senovážné náměstí 978/23, 110 00 Praha 1,
telefon: 226 539 670, 777 741 777, e-mail: vox@vox-kurzy.cz
Rychlá navigace
Zobrazit mobilní verzi
Všechna práva vyhrazena 1. VOX a.s.