Každé vzdělávací úsilí by mělo mít svůj cíl a smysl, jinými slovy měla by být předem vyjasněna představa o konečném „produktu“, jímž je absolvent tohoto studia – a to nejen v obecné, specifické a jedinečné rovině jeho profesionálního profilu, ale také z hlediska jeho všeobecné kultivace, kterou rozumíme nejen vzdělanost a intelekt, ale rovněž takt, vzájemnost a ohleduplnost v jednání.

            Jak snadné je něco takového vyslovit a ještě snadnější napsat v líbivé podobě definici se blížícího se textu, který ovšem v podstatě takřka zamlčuje úlohu, přítomnost a působení druhého významného činitele vzdělávacího procesu. Tímto činitelem je totiž sám přednášející – chceme-li, lektor.

            Ve své dlouholeté pedagogické praxi jsem se mnohokrát setkala s kolegy a kolegyněmi, jejichž představy o způsobu vedení výuky v nejrůznějších kurzech a seminářích byly přinejmenším svébytné. Na straně jedné by jen málokdo a máločím zpochybnil prezentovanou odbornost a orientaci v oboru; na straně druhé se ke kýženému poznání a poučení, neřku-li praktickému zvládnutí požadované intelektuální dovednosti, díky kantorskému neumětelství často klopýtalo cestami křivolakými a málem neschůdnými, takže učebna brzy připomínala galéru bez vesel a bez kompasu a ani ta největší zarputilost kormidelnikova pranic nepomohla.

            Za jedno z největších nebezpečí považuji v tomto ohledu jednostranné a utilitaristické pojetí výuky, kdy lektor za dlouhá léta vybrousil své pravdy do zkamenělých manter, na nichž pod hrozbou božího hněvu nelze změnit ani písmeno. Na první pohled (či spíše poslech) sice zejména nepřipraveného posluchače oslní zjevný intelektualismus, ba až encyklopedismus, poslech druhý a další však vypovídá spíše o formalismu, verbalismu a nezvladatelné náklonnosti k užívání „slovní vaty“ v podobě tisíckrát opakovaných frází, floskulí a klišé.

            Přístup k tématu i frekventantům je v tomto případě nejčastěji tradicionalistický – ale to, co se (možná, nemělo by) snese na univerzitní katedře, jinde působí v oblasti vzdělávání dospělých zcela nepatřičně. Málokdo dnes ocení rigidní a jednostranný výklad pohledů a stanovisek bez konfrontace s jinými názory, předkládání hotových poznatků bez nejmenší snahy o vyvolání a povzbuzení vnitřní motivace, prostou „didaktiku paměti“ bez rozvoje vlastního samostatného myšlení a jednání. Stejně tak je pasé pouhé kvantifikování učiva bez důrazu na ověření kvality získaných vědomostí a schopností jejich praktické aplikace v nejrůznějších více i méně pravděpodobných situacích.

            Vzájemná komunikace v takto pracující skupině je zpravidla jednosměrná, převažuje ryze kognitivní pojetí výkladu, což má za následek jednak nízký stupeň aktivity a samostatnosti, jednak (u těch, kteří se nechají) vyvolává až mírně kataleptický duševní stav smířené pasivní nirvány a ztráty jakékoli sebemotivace a prožitku spontánní tvořivosti.

            Zdánlivě politicky korektní rovnostářské (egalitární) nahlížení na povinnosti a práva studujících je však často jen špatně skrývaná pohodlná a zpohodlňující nivelizace jejich vloh a talentu – a tam, kde má být všudypřítomné hledání příčin a skryté podstaty jevů, jsou pod maskou kantorské machy a rutiny podsouvány pouze hotové instruktivní pokyny, rady a návody ve stylu nejrůznějších receptářů, aniž by se kdo hlouběji zabýval otázkou koordinace, struktury a skutečného pochopení tématu.

            Z výše uvedeného by mohlo plynout, že předstoupit před studenta, obstát a nezadat si je čímsi, co osciluje mezi nekonečnou odvahou a uznaným zázrakem – ale naštěstí tomu tak není.

            Což není ani dohad, ani přání. V 1. VOX  a.s. už mi za ta léta prošly rukama desetitisíce dotazníků, v nichž účastníci kurzů upřímně a bez zábran hodnotí své lektory. Anonymně, přísně a nejspíše i spravedlivě.

            A sami lektoři dobře vědí, že správně aplikovaná sebereflexe je důležitým prvkem prevence i nápravy.

Ing. Zdenka Vostrovská, CSc

Předsedkyně představenstva 1. VOX a.s.

Časopis Personál - vydání září 2008