Pohybuji se v oblasti vzdělávaní dospělých natolik dlouho, abych bezpečně věděla, že na pedagogickou práci – má-li být prováděna kvalitně, s přehledem i nadhledem – je třeba se připravit stejně zodpovědně jako pro každé jiné povolání. Je pravda, že pedagogické dovednosti ve formě rychle získávané erudice a prokazatelného talentu nejsou každému dány stejnou měrou. Na druhé straně lektorova kvalifikace není určena pouze stylem provedení jeho konkrétní pedagogické „akce“ a uplatněním teoretických i praktických poznatků, ale také způsobem jeho myšlení a deklarováním postojů, které lze podobně jako vrozené dispozice kultivovat a ovlivňovat.

Poznala jsem na nejrůznějších úrovních mnoho učitelů – a mohu potvrdit, že právě způsob myšlení a s ním úzce spojená hodnotová (a hodnotící) složka velmi ovlivňují nejen vztah mezi lektorem a jeho posluchači, ale také jejich přístup ke školenému tématu a koneckonců i celkovou vzdělávací efektivitu.

Lektorování, zejména je-li prováděno jako hlavní, či dokonce jediná součást profese, není v žádném případě jen ozvěnou či duplikátem tradičních kariérních vzorců. Přesto, že pedagogická práce s sebou krom mnoha povinností nese i značnou odpovědnost, vyniká také nepřehlédnutelnou kreativitou, volností i prostorem pro osobní seberealizaci.

Je ovšem otázkou, zda si lektor tyto svoje možnosti vůbec uvědomuje a váží si jich; a zda se svoboda pedagogické tvorby pro méně odvážné spíše nemění v novodobou variantu „horror vacui“ (strachu z prázdnoty), která musí být co nejrychleji zaplněna a to doslova za každou cenu. 

Je na lektorovi, aby hledal a nacházel optimální proporce mezi teoretickým a praktickým, základním a aplikovaným, definoval a objasňoval vzájemné návaznosti i funkční posloupnosti. Z výše uvedeného mimo jiné vyplývá, že ten, kdo v roli pedagoga předstoupí před své publikum, nikdy není sociálně netečným a nezúčastněným prvkem vzdělávání, ale jeho aktivní součástí. Toto vzdělávání rozhodujícím způsobem formuje a přetváří, určujícím zde však není samotný probíhající proces, ale zejména konkrétní výsledek tohoto dění.

Není tomu ještě tak dávno, co Richard Růžička z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze konstatoval, že je doposud jen málo známo o tom, nakolik se učitel (lektor) v každodenních životních okolnostech, formách a rituálech stává filtrem, katalyzátorem nebo brzdou systémově založených nebo i spontánně vzniklých změn¹⁾ a zdůraznil, že výkon edukační práce je nepochybně ovlivňován také tím, zda ten, kdo ji vykonává, se dobře orientuje v sociálním kontextu. Také já se přikláním k tomuto názoru, neboť stovky a tisíce hodin strávených v učebnách, seminárních pracovnách a aulách mi potvrdily, že základní podmínkou pro pochopení druhých je porozumět sama sobě.

Jinými slovy, nároky na výkon lektorské profese jsou vysoké a neustále rostou. V současné v mnoha ohledech neobyčejně složité době může obstát jen skutečná osobnost, jejíž sebereflexe a chceme-li „dozrávání“, ovlivňuje jak ji samotnou, tak všechny, s nimiž ve své profesi a upřímně řečeno i mimo ni přichází do styku. Vždy jsem stála o to, aby v 1. VOX a.s. působili na slovo vzatí odborníci. Ale vždy jsem v nich chtěla vidět nejen vynikající představitele jednotlivých oborů, ale také neméně vynikající učitele.

Slova jako pedagogická komunikace, evaluace, andragogika, diagnostika atd. u nás nejsou ani opomíjena, ani zapovězena. Nechceme jen držet staré pozice, ale najít nové cíle, cesty a možnosti.

 Časopis Personál - vydání únor 2009