Na otázku, jak zvládám řízení vzdělávací a poradenské firmy, výuku na Vysoké škole ekonomické a k tomu ještě naplňování svého osobního života, se mi neodpovídá snadno. Postupně jsem si cestou slibných pokusů a poučných omylů vytvořila jakési desatero, pomůcku či manažerskou mantru, která mi dosti pomáhá. Ostatně desítka jako taková je sympatické číslo, které požívá od nepaměti té nejlepší pověsti, neboť dekáda v sobě obsahuje všechna čísla (1 - 10) a je tak symbolem do sebe uzavřeného kruhu. ( Kromě toho jsem se i desátého narodila ). Ba i buddhismus zná desatero přikázání, pět je jich určeno pro laiky a pět patří mnichům. Své desatero jsem ovšem stanovila sama sobě.

I když mám, jak se možná troufale domnívám, jisté organizační schopnosti, s potěšením jsem ve své firmě absolvovala řadu tréninků k time managementu, ke zvládání stresu a mnoha dalším věcem. Téměř každý den řeším, někdy i několikrát a ve velké časové tísni, aktuální změnu cílů a jejich priorit. Dělám si pak legraci sama ze sebe, že jsem se opět ocitla v kvadrantu Q1. Ti, kteří četli Sedm návyků vůdčích osobností od S. R. Coveye, vědí, o čem mluvím. A mohou se tak vyděsit spolu se mnou. Jediné, co mě v takové situaci uklidňuje, je skutečnost, že podobné nářky slyším také z úst svých lektorů, spolupracovníků, žáků na škole i ledaskde jinde, kde bych to možná ani nečekala.

Ale ať tak či onak, čas je nejcennějším zdrojem našeho úspěchu, hřištěm, mezi jehož rohové praporky se musí vejít práce, přemýšlení, vzdělávání, tvůrčí a vědecká činnost, odpočinek, rodina, zábava a mnoho dalšího, co by v komplexním výčtu mohlo připomínat slušně vybavený sociologický slovník.

Čas nemůžeme nikdy a nikde ani koupit, ani zastavit. Již Seneca zvaný mladší před dvěma tisíci lety vtipně a trefně poznamenal, že čas je půjčka, kterou ani ten nejvděčnější příjemce nemůže vrátit. Avšak nezbývá než se ptát, proč máme neustále tak přetížený program a často pracujeme po večerech, po nocích a o víkendech, proč zkracujeme, překládáme a posléze i rušíme své dovolené, proč nás pronásledují neustálá zpoždění a zápasíme i s několikrát odloženými termíny, proč děláme ukvapená rozhodnutí, kterých vzápětí litujeme a proč nejsme schopni řešit problémy do takového hloubky a tak pečlivě, jak si zasluhují? Proč jsme v neustálém stresu, nesnesitelní sobě i jiným a proč máme tak málo času na volný čas, který ve svém katalogu nenabízí ani ta nejlepší leasingová firma?

Ideální terén pro uplatnění desatera, které chci stručně popsat v následujících řádcích, je samozřejmě sám o sobě poněkud virtuální úvahou, neboť je vždy narušován ledasčím, co můžeme zařadit do kategorie objektivních a naší vůlí jen málo ovlivnitelných příčin. Což však není důvodem k tragickému pesimismu, neboť stále platí klasikovo, že je-li nejhůře, postačí ve velkých věcech alespoň vědomí, že jsme vůbec chtěli.

Zásada první: neřešit problém za všechny.

Nepřipomíná-li vám vaše podoba v zrcadle rovnostranný trojúhelník s vševidoucím okem uprostřed, nejste povoláni k tomu, abyste řešili problémy celého světa a nezbláznili se z toho. Co vyřešit nelze, lze vždycky ignorovat, neboť není možné současně plakat na všech hrobech a sedět na všech svatbách. V podobných případech se proto řídím krátkou říkankou z Pohádek Matky husy:

Na každou nemoc pod sluncem

je buďto lék nebo ne.

Když je, dej za něj zlato,

když není, kašli na to.

Zásada druhá: neřešit všechny problémy najednou.

Prostě to chce zastavit se a přemýšlet; nechat řadu skládajících se na hranu postavených dominových kostek na pokoji, než spadne ta poslední a pak je postavit znovu, jinak a pokud možno lépe. Ten nejhorší stres je totiž způsoben chaosem. Jestliže člověk dokáže zvolnit svůj krok, má také šanci zjistit, že velkou část každé stresové zátěže tvoří jen planá obava pramenící ze zmatku. Jakmile si člověk udělá ve věcech jasno, většina strachu i stresu náhle zmizí a najednou si lze také povšimnout, že u cesty rostou kytky a nad hlavou se otevírá nekonečno vysokého modrého nebe s několika nekompromisně bílými obláčky, z nichž přinejhorším zaprší. Ostatně, ani Noe nebyl panikář, ale celkem úspěšný prognostik.

Zásada třetí: uklidnit se.

Což se ovšem snáze řekne než udělá. Mně v tomto směru už po léta pomáhá věta, kterou jsem našla v jedné krásné a užitečné knížce (Dale Carnegie, Jak se zbavit starostí a začít žít): „Co nejhoršího se může stát?" Většinou se ukáže, že ani to nejhorší, co by se eventuelně mohlo přihodit, neznamená definitivní konec. Ovšem na druhé straně, jak napsal A. Marinowicz, konec světa nastane pravděpodobně za 1 285 612 let, což však neznamená, že již dnes můžeme zanedbávat své povinnosti.

Zásada čtvrtá: analyzovat situaci a vytvořit - nejlépe písemně - plán akce.

Což znamená - zjistit fakta, objektivně je posoudit, navrhnout řešení, vybrat konkrétní variantu - a jednat!!! Jinými slovy (inspirováno M. H. McCormackem): fakta samozřejmě patří při rozhodování k vašemu základnímu vybavení, ale (1) nezastupují intuici, (2) sama za vás nic nerozhodnou a (3) jsou pro vás užitečná pouze tím, jak je dokážete interpretovat.

Zásada pátá: nezabřednout do malicherností a získat nadhled.

Zase mám jednu takovou větu, která mi pomáhá rozpoznávat skutečnou důležitost věcí. Ta věta je docela jednoduchá: „Jak důležitá ta věc bude ode dneška za deset let?" Je také dobré vědět, že ve vzdušných zámcích není radno příliš větrat. A krom toho starý dobrý W. S. Maugham říká: čas je dobrý lékař, ale špatný kosmetik.

Zásada šestá: nebrečet nad rozlitým mlékem.

Co se stalo třeba jen před jednou vteřinou, nelze změnit, je tedy úplně zbytečné se tím trápit. Lze ovšem pracovat s následky nebo se s věcí prostě smířit. Ale ani ten sebelítostivější nářek nezmění trajektorii vyřčených slov a dopad vykonaných činů.

Zásada sedmá: ani hlupák si na dvoudenní výlet nebere doživotní zásoby.

I tato věta pochází z výše jmenované Carnegieho knihy a má v sobě skrytý velký smysl. Člověk se prostě nesmí nechat paralyzovat zítřkem, jediná rozumná možnost, jak se na něj připravit, je přestat se ho bát a odvést tu nejlepší práci již dnes. Ani Jirotkův Saturnin nikdy nic neodkládal a výsledky vždy překonaly očekávání. Naštěstí ne každá naše životní situace je tak zákeřná jako pověstné skládací lehátko.

Zásada osmá: stanovit si cíl a začít na něm pracovat.

Pokud si člověk dokáže jasně a přesně definovat co chce, jak toho dosáhne a co je pro to třeba udělat, vlije mu to do žil tolik naděje, radosti a energie jako nic jiného. Aktivita je nejlepším lékem na strach a obavy; a zaměstnat se je tím nejefektivnějším způsobem, jak se rozloučit se smutkem a depresemi. Jak že to kdysi napsal Nietzsche: „Strach lže a ty mu věříš."

Zásada devátá: děkovat!

Vděčnost prostě umí postavit věci do úplně jiného světla. Je třeba si uvědomit, že většina problémů pramení z toho, že lidé se trápí hlavně tím, co nemají, co nechtějí nebo co ztratili - namísto toho, aby se rozhlédli kolem sebe a s vděčností zjistili, kolik toho získali, co všechno jim bylo dáno a že to největší štěstí ve skutečnosti leží uvnitř nich samotných. A tak je nejen zbytečné, ale přímo trestuhodné do zlaté mušky štěstí udeřit oblakem insekticidů, namíchaných z ďábelské směsi skepse, rozmrzelosti a zapšklosti.

Zásada desátá: žádnou prací ještě korunka z hlavy nikomu neupadla.

Já sama za svůj největší úspěch pokládám, že mohu dělat to, co mám ráda a mohu do toho vložit celé své srdce.

Málokdo už dnes čte Victora Huga. Možná je to škoda. Neboť tento francouzský spisovatel kdysi řekl: „Srdce je malá věc, ale žádá si věci velké."

Myslím, že tomu rozumím.