Neodkladné úkony podjaté úřední osoby | 1. VOX a.s. – školení, kurzy, semináře

Spory ohledně neodkladných úkonů podjaté úřední osoby

§ 77 (3) Úřední osoba, o jejíž nepodjatosti jsou důvodné pochybnosti, smí do doby, než bude rozhodnuto o tom, zda je vyloučena, provést ve věci jen neodkladné úkony.

a) předmětem řízení nebo jiného postupu je právo nebo povinnost její nebo osoby jí blízké,

b) tato úřední osoba se podílela v téže věci na řízení nebo jiném postupu na jiném stupni, nebo

c) její poměr k osobě zúčastněné na správě daní nebo k předmětu daně vzbuzuje jiné pochybnosti o její nepodjatosti.

Takto označená úřední osoba smí pak do doby, než je o vyloučení rozhodnuto, provést ve věci jen neodkladné úkony. I když je celé toto ustanovení kontroverzní, dosavadní judikatura se zabývala zejména otázkou, které úkony lze za úkony neodkladné, resp. ve smyslu § 26 odst. 5 ZSDP za úkony nezbytné.

  • Spojení „nezbytný úkon“ je neurčitým právním pojmem, který je třeba vykládat v souladu se zásadou přiměřenosti samostatně v každém konkrétním případě. Obecně lze konstatovat, že nezbytným úkonem bude takový úkon, bez něhož by došlo ke zmaření cíle daňového řízení – stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy – a současně zde existuje závažné nebezpečí z prodlení. Ani nezbytný úkon by přitom neměl proběhnout bez úzké součinnosti s daňovým subjektem způsobem, který daňový subjekt nejméně zatěžuje (§ 2 odst. 2 ZSDP).
  • Výzvu k prokázání rozhodných skutečností nelze považovat za nezbytný úkon ve smyslu § 26 odst. 5 ZSDP v situaci, kdy nehrozí zánik pravomoci vyměřit či doměřit daň a ani jiné okolnosti nenasvědčují tomu, že by nevydáním této výzvy mohlo dojít ke zmaření cíle daňového řízení. Povinností správce daně, resp. žalovaného, bylo nejprve rozhodnout o vznesené námitce podjatosti a teprve poté pokračovat v dokazování v rámci daňové kontroly. Pokud přesto správce daně vydával výzvy k prokázání rozhodných skutečností a na základě toho, že žalobce odmítl na tyto výzvy reagovat před vyřešením jeho námitek podjatosti a návrhu na delegaci místní příslušnosti, dospěl k závěru, že žalobce neunesl své důkazní břemeno, a stanovil daň za použití pomůcek, zatížil daňové řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2008, čj. 1 Afs 7/2008-91, www.nssoud.cz.
  • Z logiky věci je zjevné, že vznesená námitka podjatosti způsobuje, že v řízení o věci samé nesmí být takovým pracovníkem správce daně, případně vedoucím pracovníkem, činěny žádné úkony, vyjma úkonů neodkladných. Má-li však mít rozhodnutí o tom, zda je pracovník správce daně vyloučen, smysl, musí předcházet rozhodnutí o věci samé.
    Rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 3 Afs 20/2003 – 23 ze dne 15. 10. 2003, www.nssoud.cz.

To, že daňový subjekt vznese námitku podjatosti proti úřední osobě, není zejména v průběhu daňové kontroly žádnou výjimkou. Výjimkou spíše je, pokud nadřízená úřední osoba této námitce vyhoví a úřední osobu nařčeného z podjatosti z řízení vyloučí. Podle mých zkušeností je obvyklé spíše to, že námitku nadřízený pracovník zamítne a daňová kontrola pokračuje dále za aktivní účasti údajně podjatého pracovníka, anebo námitku sice rovněž zamítne, ovšem v kontrole již pokračuje jiný pracovník. Jistota je jistota.

*    [30] Stěžovatel namítá, že Ing. N., která se podílela na vydání rozhodnutí žalovaného, byla z rozhodování o odvolání vyloučena podle § 77 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Podle něj platí: „Úřední osoba je z řízení nebo jiného postupu při správě daní vyloučena pro podjatost, jestliže (…) se v téže věci na řízení nebo jiném postupu podílela na jiném stupni (…).“
[31] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem, který její úkony na základě spisu přezkoumal, a dospěl k závěru, že pouze zprostředkovávala výměnu informací mezi správcem daně, Ministerstvem financí a nizozemskou a lucemburskou daňovou správou. Nepodílela se na daňové kontrole, podnět k prověření daňových povinností skupiny CTP vzešel ze strany nizozemské daňové správy. Český správce daně sám po vlastní analýze vyhodnotil, že ve vztahu ke zdaňovacímu období roku 2006 bylo vhodné daňovou kontrolu zahájit nejpozději v listopadu 2009. Ze správního spisu nevyplývá, že by pracovníky správce daně Ing. N. jakýmkoliv způsobem instruovala v postupu ve věci. Ve své podstatě šlo o přeposílání dokumentů zasílaných od zahraničních daňových správ (obdobně viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2015, č. j. 9 Afs 57/2015 – 120; ze dne 21. 10. 2015, č. j. 9 Afs 56/2015 – 117; ze dne 27. 10. 2015, č. j. 2 Afs 64/2015 – 78; ze dne 29. 10. 2015, č. j. 9 Afs 58/2015 – 127; a ze dne 3. 11. 2015, č. j. 2 Afs 65/2015 - 80). Tato kasační námitka proto také není důvodná.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 56/2015 – 67 ze dne 10. listopadu 2015, www.nssoud.cz

Institut vyloučení pracovníků správce daně slouží k praktické realizaci zásady rovnosti daňových subjektů před správcem daně, základní zásady daňového řízení vyjádřené v ustanovení § 6 odst. 1 daňového řádu, podle které mají všechny subjekty před správcem daně stejná procesní práva a povinnosti. Tento institut se používá tehdy, jestliže z okolností vyplývá, že by tomu tak nebylo nebo alespoň nemuselo být. Podjatost vyjadřuje určitý poměr pracovníka k jinému subjektu, jehož projevy nedávají záruku objektivního rozhodování v daňovém řízení. Pochybnosti o podjatosti mohou být dány i poměrem pracovníka správce daně k předmětu řízení či jeho zájmem na výsledku daňového řízení, který může být jak osobní, tak i majetkový.

V praxi se stává, že zejména při daňovém řízení, které vedou finanční úřady v menších městech, není nijak výjimečný případ, kdy se např. buď pracovník kontrolního oddělení nebo pracovník vyměřovacího oddělení, který spravuje daně určitého subjektu, např. právnické osoby, dobře zná s jejími vedoucími pracovníky. Takováto situace u daňových subjektů nevyvolává žádné nadšení, zvláště pokud „na berňáku sedí jeho osobní nepřítel”. Takovýto stav je přímo živnou půdou pro spory mezi daňovými subjekty a pracovníky správců daně.

Žaloba je důvodná. K námitce podjatosti pracovníků územního odboru. Pracovník správního orgánu, který v rámci dozorových a kontrolních funkcí orgánu státní správy provedl kontrolu určitého subjektu, je pro poměr k věci vyloučen z projednávání a rozhodování ve věci uložení sankce tomuto subjektu za porušení předpisů zjištěných u něho touto kontrolou (§ 9 odst. 1 správního řádu). Stejně tak, účastní-li se pracovník nadřízeného správního orgánu jako orgán dozoru, kontroly nebo prověrky výkonu státní správy nejen u podřízeného orgánu státní správy, ale spolu s ním provede kontrolu u určitého dalšího kontrolovaného subjektu, je vyloučen z rozhodování o uložení sankce tomuto subjektu. Je rovněž nepřípustné, aby pracovník správního orgánu ve věci současně rozhodoval a současně byl svědkem, který má potvrdit, v rámci důkazního řízení ve věci uložení pokuty, zjištění z prověrky z důvodu neúplnosti protokolu o prověrce.
* Stěžovatel dále brojí proti výsledku posouzení podjatosti úřední osoby J. S. Krajskému soudu lze přisvědčit v názoru, že ze spisového materiálu nejsou žádné důvody podjatosti zřejmé. Naopak ve spise je založeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Olomoucký kraj z 30. 8. 2013 o tom, že J. S. není vyloučen z řízení či postupu při správě daní ve věci probíhající kontroly na úseku daně z příjmů; ovšem žádný z tehdy posuzovaných důvodů se netýkal trestního  oznámení.

Neúspěšná byla i další stěžovatelova stížnost v roce 2014. Stěžovatel však již v odvolání a následně i v žalobě namítal, že důvody podjatosti J. S. spočívají v podaném trestním oznámení. Ve spise je pouze založena policejní žádost z 10. 10. 2014, z níž je zřejmé, že bylo vedeno trestní řízení pro trestnou činnost hospodářského charakteru souvisící s výdaji na reklamu. Podle § 77 odst. 1 písm. c) daňového řádu je úřední osoba vyloučena z řízení nebo jiného postupu pro podjatost, vzbuzuje-li její poměr k osobě zúčastněné na správě daní pochybnost o její nepodjatosti. Postačí tedy, že jsou zde dány okolnosti vzbuzující pochybnosti, podjatost se nemusí fakticky projevit. Odkaz krajského soudu na komentářové názory je správný; problém je, že hodnocení v jejich smyslu krajský soud provedl nedostatečně. Vůbec se nezabýval existencí a obsahem trestního oznámení, a to přesto, že tak učinil žalovaný, který na s. 2 rozhodnutí o odvolání konstatoval, že pracovník správce daně pan S. učinil ústní podání ve věci možné korupce a falešného obvinění na Policii ČR v souvislosti s vedenou daňovou kontrolou. Žalovaný uvedl, že se jednalo o soukromé jednání pana S. z důvodu ochrany jeho osoby, na které má právo a které se nijak neprojevilo v průběhu kontroly.
Trestní oznámení je skutečností, která se může a nemusí odrazit v poměru úřední osoby k daňovému subjektu. Správce daně (a tedy i jeho pracovníci) je povinen oznamovat podezření z trestného činu orgánům činným v trestním řízení (§ 8 trestního řádu), což jistě nemůže být důvodem podjatosti. Pracovník správce daně také může být objektem trestního oznámení podaného daňovým subjektem; v zásadě by takový postup daňového subjektu měl unést, aniž by to mělo vliv na jeho postup v řízení a rozhodování; ostatně automatismus vyloučení pracovníka z daňového řízení v důsledku podaného trestního oznámení by mohl být daňovými subjekty zneužitelný. Pro posouzení významu trestního oznámení je však nezbytné znát, kdo je podal, jaké a čí trestné činnosti se mělo týkat a jaký byl výsledek šetření. Nic z toho není obsahem daňového spisu ani to nebylo krajským soudem zjišťováno. Pro závěr o nepodjatosti nestačí formálně správný postup úřední osoby ani součinnost dalších úředních osob, a už vůbec nelze v této souvislosti hodnotit v neprospěch daňového subjektu délku daňové kontroly.
* Za daného stavu ovšem není možné stěžovateli přisvědčit, že závěr krajského soudu o nepodjatosti pana S. není správný, neboť k takovému hodnocení neměl dostatek podkladů. Z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že o existenci trestního oznámení měl určitou vědomost, ale podklady, z nichž čerpal a na jejichž základě podjatost hodnotil, součástí spisu neučinil. Závěr krajského soudu tedy není podložen řádným zjištěním skutečného stavu věci. Důvodná je proto další stěžovatelova námitka nedostatečně zjištěného skutečného stavu věci a nedůvodného odmítnutí procesních návrhů. Podle § 65 odst. 2 s. ř. s. je soud oprávněn doplnit důkazy provedené správním orgánem. Podstatné pro úvahu, jestli je třeba důkazy doplnit, je, zda je toho třeba pro posouzení důvodnosti žaloby (§ 78 s. ř. s.). Odmítl-li v daném případě krajský soud doplnění důkazů k existenci a významu podaného trestního oznámení, nebyl jeho postup správný a jeho důvody k takovému postupu neobstojí. Jeho postup je vadou, která mohla mít vliv na zákonnost vydaného rozsudku ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. 
Rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 203/2016 – 49 ze dne 12. října 2016, www.nssoud.cz.

* 11. Z odůvodnění napadených rozsudků vyplývá, že stěžovatel podal námitku podjatosti proti úředním osobám správce daně ve svém odvolání, tedy až po vydání rozhodnutí správcem daně (podle rozsudků správních soudů stěžovatel vznesl námitku podjatosti s ohledem na postup správce daně při doručování). Správní soudy ve svých rozsudcích shodně uvedly, že v takové situaci nebylo možno (již z logiky věci) vést samostatné řízení o námitce podjatosti a rozhodnout podle § 77 daňového řádu, nýbrž zákonu odpovídajícím a správným postupem bylo posoudit danou námitku podjatosti jako jednu z odvolacích námitek nadřízeným daňovým orgánem a vypořádat ji v odvolacím rozhodnutí, jako tomu bylo právě v případě stěžovatele (Nejvyšší správní soud poukázal též na svou předchozí judikaturu). Takový závěr správních soudů má podle Ústavního soudu racionální základ a je logicky a srozumitelně odůvodněn. Uvedená konkluze nepředstavuje interpretační exces, ostatně podstatou dané právní úpravy je zabývat se řádně námitkou podjatosti, přičemž "nadřízený správce daně", kompetentní podle § 77 odst. 4 daňového řádu, vystupoval jako odvolací daňový orgán a stěžovatelovu námitku posoudil v odvolacím řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá, že by se tak nestalo, příp. že by vypořádání jeho námitky podjatosti bylo obsahově nedostatečné. Pokud stěžovatel nyní uvádí, že důvody námitky podjatosti mínil uvést až před nadřízeným správcem daně, postačí připomenout, že důvod námitky podjatosti stěžovatel v předchozím řízení již uvedl (to je patrno i z odůvodnění napadených rozsudků), a zamýšlel-li stěžovatel uvést ještě důvody další, měl dostatečný prostor tak provést před nadřízeným správcem daně (v odvolacím řízení) a před nezávislými správními soudy, což neučinil (ani v ústavní stížnosti tak nečiní).
III.ÚS 2344/16 ze dne 24. 1. 2017

 
Kontakt
1. VOX a.s., Senovážné náměstí 978/23, 110 00 Praha 1,
telefon: 226 539 670, 777 741 777, e-mail: vox@vox-kurzy.cz
Rychlá navigace
Zobrazit mobilní verzi
Všechna práva vyhrazena 1. VOX a.s.